Bylo 7. prosince 1941, když ticho nad havajským rájem náhle roztrhal hukot letadel. Japonské císařské námořnictvo nečekaně zaútočilo na americkou vojenskou základnu Pearl Harbor. Šlo o dobře naplánovaný a překvapivý úder – cílem bylo ochromit americké Tichomořské loďstvo, aby Japonsko mohlo bez většího odporu rozšířit svůj vliv do kolonií Spojených států, Británie a Nizozemska. Tímto útokem začal nový a krvavý rozměr druhé světové války.
Premiér císařského Japonska: Hideki Tódžó
Kořeny tohoto ničivého konfliktu sahají hluboko do minulosti – až do 19. století, kdy se Japonsko, tehdy ještě ostrovní říše na okraji světových dějin, rozhodlo změnit svůj osud. Touha po moci a nových územích je hnala vpřed. Krok za krokem získávalo vliv – nejprve v Koreji, pak v Mandžusku a na Taiwanu. Poráželo silnější soupeře, jako byla Čína i carské Rusko, a to i za cenu krutých ztrát. Po první světové válce si Japonsko zajistilo správu nad tichomořskými ostrovy. Ale jak léta plynula, sílil hlad – ne po jídle, ale po surovinách, zdrojích, prostoru. Hospodářská krize zasáhla i tuto ambiciózní zemi a její závislost na dovozu ji dusila. Japonsko proto znovu obrátilo svůj zrak ven, za hranice, k dalšímu rozšiřování. Na severu narazilo – sovětská armáda byla tvrdým protivníkem a Japonci utrpěli porážky. A tak se rozhodli změnit směr: jihovýchodní Asie, bohatá na zdroje, se stala novým cílem. Ale tímto krokem si proti sobě poštvali Spojené státy. Když Japonsko obsadilo Indočínu, Washington zareagoval tvrdě – uvalil embargo na ropu. Pro Japonsko, závislé na této surovině, to byla rána. Diplomacie selhala. A pak přišel den, kdy do čela vlády nastoupil nový premiér – Hideki Tódžó. Člověk rozhodný, tvrdý, neústupný. Místo vyjednávání zvolil jinou cestu. Cestu války.
Bylo brzké ráno 7. prosince 1941. Tichomořem se tiše plížil japonský útočný svaz – flotila smrti, ukrytá pod závojem mlhy a tajemství. Právě toho dne dosáhli svého cíle. Dostali se na místo, odkud měl být spuštěn útok, který navždy otřese světem. Pearl Harbor ležel na dosah – nic netušící, klidný… jen pár hodin od zkázy.
Útok na Pearl Harbor nebyl omezen jen na samotnou námořní základnu. Japonské letouny zasáhly i tři klíčová letiště na ostrově – Kaneohe, Wheeler Field a Bellows Field. Výbuchy otřásaly zemí, hangáry hořely, letadla byla ničená ještě dřív, než stačila odlepit kola od země A přesto se v tom chaosu a zmatku našli muži, kteří se nezalekli. Čtrnáct amerických stíhacích pilotů z USAAF se postupně dokázalo dostat do vzduchu. Ve strojích P-36 a P-40 se vydali vstříc přesile – bojovali nejen o základnu, ale i o čest. Byli to právě poručíci Kenneth M. Taylor a George S. Welch, kdo jako první rozřízl oblohu svými motory. V 8:30 ráno, zatímco Pearl Harbor stále hořel, se vznesli do vzduchu. Bez přípravy, bez rozkazů, ale s odhodláním – připraveni čelit nepříteli, ať bude jakkoli silný.
Útok na Pearl Harbor byl pro Japonce bezpochyby taktickým triumfem. Americká základna byla na měsíce paralyzována, dým z hořících lodí a skladišť stoupal vysoko k nebi. Ale ani tato úspěšně provedená operace nebyla bezchybná. Osud si pohrál s jedním z klíčových detailů – žádná z amerických letadlových lodí se v osudný den nenacházela v přístavu. Byly mimo základnu. A právě tyto lodě se později staly páteří americké odvety – sehrály rozhodující roli v bitvách u Midway a v Korálovém moři, kde se válečné štěstí začalo obracet. Japonci navíc po druhé vlně útoku náhle ustoupili. Třetí vlna – která mohla zasadit finální ránu a zničit sklady paliva, doky a další zásoby – nikdy nepřišla. Část infrastruktury tak zůstala zachována a Spojené státy se mohly rychleji vzpamatovat. Dopad útoku byl však hlubší než jen vojenský. Již následující den, 8. prosince 1941, stál americký prezident Franklin D. Roosevelt před Kongresem. Označil 7. prosinec za „datum, které zůstane žít v hanbě“ – a Spojené státy vyhlásily Japonsku válku. Konflikt, který byl dosud převážně evropský, se v tu chvíli rozrostl v opravdovou světovou válku. Válku, která zachvátila celý globus.
